Vařím, fotím, ochutnávám, zkouším a píšu…
To, co vařím, také fotím a sním. Nebrání mi to experimentům, třebaže nejsem kuchyňský badatel, ale kuchař amatér. Někdy i chyba způsobí dobrý výsledek. Tak asi ostatně i recepty, kterým říkáme klasika, asi vznikaly. Plynule navazuji na vše, co jsem se díky více jak ročnímu angažmá v roli šéfredaktora časopisu o vaření naučil, nebo alespoň postřehl a nebo začal tušit. Díky týmu, který krystalizoval až už to vypadalo slibně než přišel konec mi zůstaly sladké vzpomínky (a to i na sladkokyselé). Štafetu převzali jiní a já na ty lidi, kteří vytáhli se mnou časopis ze srabu rád vzpomínám. Doufám, že je to oboustranné.
Web je jiná zkušenost.
Jste na tom podobně, že si zrovna v kuchyni připadáte jako Kryštof Kolumbus – vyplouváte do neznámých vod a není jisté, co vás čeká? Jen víte, že máte doplout do cíle. Sami očekáváte úspěch mise. Jak jinak! Vynaložené prostředky a čas by měly být korunovány minimálně dobrým výsledkem. Jinak bychom byli doma o hladu a za chvíli také na mizině.
Něco jsem prostě okoukal, mnohé pochopil, něco zkouším. Zkoušejte se mnou. Jsou tu jen osvědčené recepty, žádná fikce.
Na všechno je najednou méně času. Vaříte, fotíte a jíte. Je to sice také o přípravě, ale pořád je to o menším čase než jaký si mohou dovolit profíci.
Jídlo má být koukavé a chutné. Tuhle zásadu na stole ctím. Časopisy o vaření také. Někdy jsou ovšem jenom koukavé, ale ne moc chutné. To, když si nikdo pořádně nepřečte recept a ani ho nevyzkouší. Prostě výstřel od boku. Úspěch mají ti, kteří zkoušejí. Pak fotka profesionálního fotografa, který má za zadkem a kolem sebe profesionální foodstylistu a třeba navíc ještě stylistu, vypadá skvěle a taky to skvěle chutná. Takové mety doma sotva dosáhneme. Proč? Jsou to profíci, a jsem rád, že jsem je poznal. Nám se to moc nedaří, protože jsme něco přehlédli, podcenili, přecenili a nedocenili. A vařit a fotit je docela peklíčko, crcat se ještě s výslednou fotkou znamená, že jídlo bude krásně koukavé, ale nakonec servírujeme studené, což u teplých jídel je dost zásadní nedostatek. Profíci tenhle problém nemají, jídlo už vyfocené je moc nezajímá. Kdyby mělo, pak jsou všichni přecpaní a už dávno praskli. Skvělá foodfotografka, kterou znám a skláním se před ní, je štíhlá a jestli něco pojídá, pak je to cizrna. Vlastně ta její vášeň mě k cizrně přivedla, díky, Alenko. Tak jak si mám poradit v úsporné kuchyni, fakt minimalistické, s úsporným vybavením (myslím i včetně fundusu pro úžasné fotky, protože tam se vždycky vyhrabe nějaké příhodné nádobí) a nevzdát to? Tímhle vším se nebudeme moc trápit. Ne, že by to nemělo smysl, ale podívejme se na vaření z druhé strany. Všechno se odehrává v naprosto malé kuchyni a původně jsem si pohrával s pojmenováním tohoto webu VELKÝ ŠÍLENEC V MALÉ KUCHYNI, ale mohlo by to někoho odrazovat. Třebaže se vstupem do každé z restaurace vydáváme všanc podobnému riziku, pánové prominou. Tak jsem se přiklonil k názvu MOJE TARA, nebo mojetara, aby z toho mohla být webová adresa. Je to takový pahýl, jak se psávalo ve wikipedii o součásti větších projektů, ano, nápad dotáhnout inteligentní, moderní a kreativní časopis, kterému jsem dal pracovní jméno TARA do finále se nakonec nepodařilo a zůstal tento web. V minimalistikém pojetí. Proč TARA?
Tara má více (a ještě víc) významů: hmotnost obalu zboží či nádoby, v němž se zboží váží (tara = brutto – netto), jmenuje se tak národní park i pohoří v Srbsku. Také ruská řeka a kopec v Irsku, anglicky: Hill of Tara, tedy anglická forma irského místa jménem Teamhair, které možná znamená hora, vrch ve skotské keltštině), je to i ženské křestní jméno (a mám ho v paměti z filmu Jih proti Severu, ale možná jsem to pomotal a je to onem venkovský domov Scarlett O’Hara z knížky Gone with the Wind, Odváto větrem, což byla předloha filmu Jih proti Severu), to jméno nese také americká herečka a americká krasobruslařka (nejde o tutéž osobu), jmenuje se tak ruské město v Tarském rajóně v Omské oblasti i japonské město v prefektuře Saga, a také v Austrálii, vesnice v Nepálu, Zambii i v Kanadě. Tara se jmenuje most v Černé hoře přes řeku Tara… I peruánský strom a pavouk z čeledi skákavkovitých a také je to zkratka detektoru lži (Timed Antagonistic Response Alethiometer); Tara je prostě všestranná. To mi pasuje k projektu s rozhledem a nadhledem.
A Tara také znamená hvězda v sanskrtu, takže jsme po té turistice u jádru pudla. Moje tara je prostě Moje hvězda. A můžete si pod tím představit cokoliv.
Tolik se to hodí i k vyření. Jdeme do toho!
Já vím, fotky by měly být lepší, takové dobře vystajlované, jak jsem tu říkal, ale vznikají bezprostředně před servírováním, takže, aby to nebylo studené, mám tak dvě či tři minuty a ještě jen prostor té šíleně malé kuchyně. Jo, to už se opakuji… Osvětlení také nic moc, ale na tom se dá ještě zapracovat. (I tak to někdy v zápalu přešvihnu a pak je to na hraně.) A když k tomu točím ještě video, protože se nikdy nespokojím s málem, je to ještě větší dobrodružství. A protože i ta videa mají vývoj, když bylo potřeba mít zajímavý font k titulkům, vytvořil jsem si vlastní… A když už je dávno po večeři, stříhám a ladím a je mi fajn.
Tak jdeme s chutí do toho, ať je nám fajn.
Dobrou chuť.